Kvóty pro ženy aneb Není důležité, čeho jsi dosáhl a co umíš…

Kvóty, plány, strategie… Proč ale jakkoli kvótně laborovat s poměrovým zastoupením mužů a žen? Rovnost pohlaví je českou judikaturou tak jako tak zajištěna. Možnost a šanci ucházet se o jakoukoli volenou funkci mají obě pohlaví. K čemu ohánění se nějakými procenty? Neměli bychom se soustředit spíše na skutečnost, co je daný kandidát zač, jakou má pro výkon nové potenciální funkce praxi, případně předpoklady?

Nemohu se zbavit dojmu, že v tomto případě se ženeme do situace, kdy jsme ve své podstatě „papežštější než Papež“. Tady přeci nejde o procenta, ale o přístup k voleným a jiným veřejným funkcím, a to za rovných podmínek. Rovnost pohlaví již přeci dávno není zpochybňována, je navíc i ústavně zajištěna. Tato „pozitivní diskriminace“ je možná dobře myšlena, ale přinese skutečně očekávaný efekt? Rovnost příležitostí pro muže a ženy je v demokratické společnosti realitou, a ve většině oborů a odvětví to jistě platí. Otázkou v případě „politiky“ zůstává, proč není ze strany žen tato možnost více využívána a případně jak dámy na tomto poli více podpořit. Ale je opravdu tím nejideálnějším řešením kvótní systém? I když se budeme pohybovat v intencích terminologie „minimálního procentuálního zastoupení jednotlivých pohlaví“… V žádném případě v této diskutované kauze nechci působit jako odpůrce vyšší angažovanosti žen v politice, či dokonce obecný antifeminista. Ženy do politiky rozhodně patří a opakovaně se prokazuje pozitivní vliv jejich působení v této oblasti! Vážím si svých kolegyň, vážím si všech žen, které jsou ochotny a najdou v sobě tolik schopností a sil zkoordinovat svůj profesní a soukromý život, sladit pracovní úkoly a rodinné „povinnosti“. Hledejme tedy spíše zdroje možností podpory žen, jak skloubit práci a rodinu, jak zvýšit možnosti využití jejich profesních schopností tak, aby rodina netrpěla pocity „odstavení na druhou kolej“. Pokud se nám podaří najít takové nástroje, dojde sekundárně k navýšení žen na vedoucích postech. Najdeme-li takové cesty, uchopíme-li je správně a zakotvíme je obecně do našich životů, dojde k navýšení počtu žen ve vedoucích pozicích obecně, nejen ve volených a jiných veřejných funkcích.
Když nad tím teď ale přemýšlím a abychom byli skutečně genderově spravedliví, toto by mělo platit pro obě pohlaví (pečující o rodinu a teplo rodinného krbu, tedy tzn. oba rodiče). Doba zrychlila tempo, pracovní náročnost je v mnoha profesních oborech vybičovaná téměř do extrému a má-li být přístup a podmínky mužů a žen k práci a pracovním pozicím vyrovnaný, je nutné využít u obou jejich schopností a podpořit jejich spolupráci v rámci vztahu. A to se vlastně týká nejen partnerského vztahu, vztahu rodičů a „pravidel dělby práce“ v rámci péče o blaho a pohodu rodiny, ale také vztahů pracovních v duchu kolegiality.