Začnu (a skoro tak i skončím…) hodnocení „kreativního“ návrhu šesti desítek mých kolegů v parlamentních škamnech slovy klasika: „V hospodě seděl pán, který se pana hostinského Palivce ptal na různé události a co si o nich myslí.
Hostinský odpovídal, že je mu to jedno. Když končili rozhovor, pán se zeptal: „Nebyl zde na zdi obraz císaře pána? Byl, ale sundal jsem ho a dal na půdu, protože na něj sraly mouchy.“ V tu chvíli do hospody vkročil Švejk a poručil si černé pivo na znamení smutku. Za okamžik si k němu přisedl pán, civilní strážník Bretschneider, což ovšem Švejk ani pan hostinský nevěděli. Bretschneider se ptal Švejka i pana hostinského na různé věci. Hostinský přemýšlel nad odpověďmi, zato Švejk říkal to, co si myslel. Oba si dávali pozor na to, aby neřekli něco špatného o císařpánovi. Švejk na konci rozhovoru řekl, že bude válka a za to ho civilní strážník Bretschneider zatkl, panu hostinskému řekl, ať podnik předá ženě a že pro něj pošle zítra. Hostinský se divil za co. Bretschneider řekl: „Za to, že jste řekl, že na císařpána sraly mouchy.“ Jaroslav Hašek napsal „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ mezi lety 1921–1923. Není pro mě myslitelné, abychom za 95 let existence republiky jen lakonicky konstatovali: Kruh se uzavřel!
