Větší starost o děti ve škole, nebo přenášení výchovy na učitele?

Prosím, pojďme polemizovat! V novinách jsem si přečetl, že se „za posledních deset výrazně zvedl počet rodičů, kterým záleží na tom, jak se daří jejich dětem ve školách“.

Další věta toho článku zněla tak, že si rodiče umí na učitele dupnout! Pro mě i mé rodiče byla paní učitelka a pan učitel respektovanou autoritou. Paní učitelka řekla: „váš syn potřebuje domluvit“, i bylo mi domluveno. Dnes jsem otec dvou synů a jejich učitelé jsou pro mě stále respektovanou autoritou.

Samozřejmě je z mého pohledu více než správné, jestliže se rodiče aktivně zajímají o prospěch a chování svých potomků a konstruktivně mluví s kantory. Jiná otázka je však ta, jak bohužel ze svého okolí vnímám, že zaměstnaní vytížení rodiče nemají na své ratolesti dostatek času a co ve výchově a vzdělávání doma zanedbávají, přenášejí na školu a učitele. Tendence typu „jo tys dostal poznámku, že soustavně vyrušuješ! No to já si to s ní půjdu vyříkat“, jsou podle mě nešťastné. Ztráta kantorovy autority u žáka je tak nasnadě.  Potkají se rodiče a škola někde uprostřed?