Lidé sami vycítili nebezpečí a semkli se. Je to poznat v rozhovorech, při setkáních i z diskusí na sociálních sítí. Předseda vlády ale zůstal v módu stranické volební kampaně. Přitom logicky musí přijímat mnohdy tvrdá a nepopulární opatření. S tím není problém. Problém je, že čím více je hlasitý a mnohomluvný, tím méně je srozumitelný a přesvědčivý. Jeden kamarád mi o víkendu řekl: je to jako za komunismu – zavřené hranice a lidé ví, že vládě se nedá věřit. To není dobře. Nyní není čas sledovat stranické preference. Je třeba udržet důvěru ve schopnost politické reprezentace řídit zemi. Dojdou-li lidé k přesvědčení, že ta selhala, položí si po krizi otázku: a k čemu je nám taková vláda?
(archív Jan Bartošek)
Země se připravuje na neznámé nebezpečí, vyměňujeme si zkušenosti, soustředíme se na to, co považujeme za podstatné. Nad tím vším se ale vznáší stín: to vše působí jakoby paralelně vedle vedení země. Premiér totiž nedokázal zatím přejít z režimu marketingu do režimu reality. Jenže doba, kdy rozhodují procenta v průzkumech veřejného mínění je pryč. Stojíme před riziky, kdy osobní, stranické i finanční zájmy musí jít stranou ve prospěch celku. Celku, kterému lidé říkají země, vlast, národ.
Opozice se chová velmi loajálně ke své vládě. Záměrně říkám své. Zde se nehraje o nic menšího než je zdraví a životy lidí. A o jejich důvěru ve společný stát. Je třeba opravdu táhnout za jeden provaz. Není ale možné, aby ti, kteří mají rozhodovat, pracovali na kampani místo na řízení země. Přitom se mohou opřít o neskutečnou obětavost lidí. Hledám-li jediné slovo, které by vyjádřilo, co premiérovi chybí, pak je to pokora. Pokora před obavami vlastních občanů, pokora před úkolem, který nás čeká, pokora před úřadem, který mu byl svěřen. Jakoby nechápal, že neslouží svým zájmům, ale své zemi. Ještě je trochu času na změnu. Statisíce lidí, kteří pracují, aby neviditelný nepřítel nezničil je a jejich blízké, to očekávají.
