Sv. Václav nám může dát sílu i víru, ale jít už musíme sami

Svatý Václav je kníže míru. Ani Masaryk se nebál těchto slov. Jiní mají za tvůrce své země dobyvatele či diktátory. My muže pevného ve víře, silného v charakteru.

Hodně se dnes mluví o hodnotách. Často lidé, kteří žádné nemají. Slova se stala pouhým obalem, který má zakrýt touhu po moci a zisku. Nejdříve musíme dát slovům jejich původním význam, pak můžeme teprve spolu začít mluvit. S tím, že si budeme skutečně rozumět.

Mluvit spolu. To je to, co nám dnes schází. Mlčky jdeme často po stejné cestě, oči upřené na displeje mobilních telefonů. Chceme-li mluvit o hodnotách, musíme zvednout oči od svých osobních malicherností. Stačí trochu pozvednout hlavu a setkáme se s pohledem někoho jiného. Uvidíme podobné obavy. O děti, rodiče, budoucnost. Hledáme naději.

Pozvedneme pohled ještě výš a rozumu i srdci se otevře nový prostor. Prostor, kde je budoucnost. A zahlédneme obzor, kde jde po stejné cestě spousta lidí. Jen neví, že jdou spolu, zatím kráčí každý sám.

Svatý Václav spojoval. Spojoval lidi ve své zemi vírou. Vírou, která mu umožnila nás propojit s jinými v Evropě. Jen lidé mdlého rozumu mohou politiku knížete míru vydávat za slabost. Nenechme si vnutit propagandu našich nepřátel. Těch minulých i současných. Kníže Václav byl budovatel země. Naší vlasti. Nebojme se toho slova a nenechme si ho ukrást. Je symbolem její svobody a jedinečnosti. A odhodláním obojí bránit.

Víra, svoboda a domov. Slova, kterým rozumíme. Znamenají skutečné prožitky a pocity každého z nás. Jsou nám blízké. Často ale zapomínáme, že nic není samozřejmé. Až naše činy dávají slovům význam a mění je v hodnoty. Hodnoty, za které byli ochotni naši předchůdci obětovat vše. Často se slovy svatováclavského chorálu na rtech.

Neptejme se tedy, co udělal svatý Václav pro nás. Ptejme se, co děláme my, aby jeho země byla zachována. Ve svobodě, ve víře, v míru. Karel Čapek napsal týden před svou smrtí, v tíživém prosinci osmatřicátého roku: „půjdeme s jinými lidmi a národy po hřejivých stopách, jež nechal ve sněhu dobrý kníže Václav“.

Půjdeme? Záleží na nás. Patron země nás může inspirovat. Jít ale musíme sami. Ale ne s hlavou skloněnou, nýbrž zvednutou, abychom mohli hledat pohledy těch druhých. A předávat si sílu a víru.

Pocit mnohých z nás je, že jsme se zastavili. Jako země i lidé. Nevíme kudy dál a bojíme se dívat dopředu. Žongléři slibů se nám snaží tvrdit, že jdeme, i když stojíme. Svatý Václave, dej nám sílu vykročit. On není minulost. Nehledejme ho ohlížením se zpět. Jde daleko před námi. To my musíme dohnat jeho. Modlit se můžeme cestou. Nyní je čas vyrazit.